Projekt se zabývá návrhem nových integrovaných laboratoří pro ČVUT. Pozemek pro výstavbu se nachází v místě stávajících halových laboratoří, mezi monoblokem Fakulty strojní a elektrotechnické a Technickou menzou. Stávající laboratoře ze 60. let jsou již nevyhovující co se týče technických požadavků na vybavení, ale i svým uspořádáním a strukturou.  Zadáním bylo především co nejvíce využít daný pozemek, jelikož kapacita ČVUT je v Dejvicích pomalu nedostačující. Cílem zadání bylo rovněž prověřit možnosti pozemku a porovnání kapacit se stávajícími laboratořemi. 

Dejvice jsou velice specifické svým urbanistickým řešením podle Englova plánu z let 1922-1924. Nutno však podotknout, že nejsou stále dokončeny. Nejvíce markantní to je na Vítězném náměstí, jehož severní strana není uzavřena. Na tomto místě by měl vzniknout polyfunkční soubor Dejvice centre od ateliéru ADNS. Tento projekt je diskutován již od 90. let, avšak z hlediska funkce, financování a majetkoprávních vztahů zatím nedošlo ke shodě. Část tohoto souboru by měla sloužit i pro ČVUT. Další nedostavěnou částí Vítězného náměstí je proluka na rohu ulic Jugoslávských partyzánů a Verdunské. Zde se plánuje Polyfuknční budova od architekta Radana Hubičky. Ve fázi výstavby je již administrativní budova Blox na kraji Evropské třídy a také přístavba Akademie věd. Všechny tyto budovy v návrhu zohledňuji. Nejvíce se však mého návrhu dotýká rekonstrukce Technické menzy na Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRK) od architekta Franty. Jak již bylo zmíněno, stávájící laboratoře ve svém návrhu bourám, na parcele však zůstává Hala velmi vysokého napětí, která je unikátní pro svoji technologii.

V návrhu se samozřejmě nabízelo obnovit původní osu vedoucí od Akademie věd a navrátit se tak zpět k původnímu řešení Dejvic, avšak tato osa by rozdělila pozemek na dva hůře využitelné útvary a znemožnila by tak jeho optimální využití. Celkově by to byl krok zpět, jelikož monoblok tuto skutečnost nerespektoval. Přesto je v takto velkém bloku (původně dvou blocích) propojení nutné. Proto ho navrhuji blíže k monobloku, mezi monoblokem a hlavní hmotou mé budovy. Celkově se tak přibližuji těžišti kampusu a ne Akademii věd, která není ve své podstatě univerzitní budovou. Nové propojení navíc zpřístupňuje dvory v zadní části monobloku, které se takto plnohodnotně začlení do veřejného prostoru. Budova energocentra, nacházející se ve dvoře, by byla zbourána a energocentrum přemístěno do suterénu nového objektu. Budova optické laboratoře ve dvoře je zachována. 

Nová budova by měla především navýšit kapacitu laboratoří a přidružených provozů. Můj návrh plynule navazuje na monoblok, což je z provozního hlediska v podstatě nutné. Ačkoli jsou to společné laboratoře ČVUT, nejvíce je využijí právě studenti z Fakulty strojní a elektrotechnické. V prostorách přímo navazujících na "hřebínky" monobloku se nacházejí kanceláře. Ty dále přecházejí v příčné hmotě v lehké laboratoře a následně v blok laboratoří těžkých, které jsou přístupné od CIIRKu i z Velflíkovy ulice, což je výhodné pro instalaci těžkých strojů, zásobování, atd. Těžké laboratoře nemohou být podsklepeny z důvodu přenášení vibrací. Podsklepena je tedy jen část s lehkými laboratořemi a kancelářemi. Podzemní podlaží je z části využito jako technické zázemí,  z části jako garáže. Vjezd do garáží je propojen s vjezdem budovy CIIRKu, není tak nutné budovat další rampu. Budova CIIRKu je oproti stávající menze podstatně rozšířena, na což reaguji tím, že posouvám laboratoře oproti stávajícím tak, aby vyhovoval odstup mezi oběma budovami. Obě budovy jsou propojeny můstkem. Stejně je řešeno i napojení na Halu velmi vysokého napětí, kde je propojení z provozního hlediska nutné, avšak nechtěla jsem ji přímo začleňovat do své budovy. Záměrem bylo, aby vynikla jako solitérní objekt. Dále je do haly přidáno vnitřní schodiště, propojující obě podlaží. Hlavní vstupy jsou dva, po obou stranách budovy. Suplují tak i stávající rozdělení na část Fakulty elektrotechnické a část Fakulty strojní. Na vstupy navazují vestibuly. V části blíže k NTK je i kavárna, kterou je možno provozovat nezávisle na chodu budovy a nabízí se tudíž její propojení s exteriérem. Konstrukce je řešena jako železobetonový skelet, v kancelářské části jako trojtrakt, v části lehkých laboratoří jako dvojtrakt, což umožňuje prosvětlení dlouhé chodby v horních patrech a optické propojení s těžkými laboratořemi v patrech dolních. Vertikální komunikace a hygienické zázemí je vždy v místě křížení chodeb, kde je chodba vždy i rozšířena na respiria. Návrh počítá se čtyřmi nadzemními podlažími, avšak v případě potřeby je možné budovu i navýšit. Koncept je založen na "jednolitosti a hmotovosti" objektu jako protipólu monobloku. Proto je i fasáda řešena jako dvouplášťová, s obvodovým plášťěm z panelů z perforovaného plechu. Střechy lze využít pro výzkum fotovoltaiky, což by bylo možné uplatnit i na fasády a podpořit tak vývoj inteligentních technologií pro budovy. Laboratoře by tak nebyly jen jednotlivé místnosti uvnitř, ale celá budova by tak sloužila jako jedna velká laboratoř pro univerzitní výzkum.